Legenda o hoře pokladů

Předmluva od magistry Elénie

Staré příběhy vypráví o osamocené hoře, která trčí nad hladinou oceánu. Prý se v ní nachází obří vyhloubené sály až po vrch naplněné zlatem a cennostmi. Nikdo neví, jak se hora v moři objevila, nikdo vlastně ani netuší, kde přesně se nachází. Někteří mořeplavci tvrdí, že ji zahlédli na horizontu, ale pak, když se tím směrem vydali, hora tam nebyla. Z příběhů, které tuto horu obklopují, se brzy staly báje, které sice skvěle pobaví, ale téměř nikdo jim už nevěří.

Legenda o hoře pokladů má mnoho verzí, každý kontinent a snad i každá říše jej vypráví jinak. Jsou takoví, kteří myslí, že se hora vznáší jako ledovec napůl pod vodou a napůl nad hladinou a lze se do ní dostat jen tak, že se člověk potopí a bude plavat, dokud nenarazí na vstup. Další říkají, že je to jen obyčejná sopka a když vybouchne, vypadá to, jako by chrlila zlato, a proto se o ní povídá, že je v ní ukrytý velký poklad. A jiní zase tvrdí, že je s horou potopený celý ostrov, protože lidé, kteří tam žili, rozhněvali bohy a stihl je trest. Kde leží pravda? To se nejspíš nikdy nedozvíme.

Z množství legend, které jsem o této podivuhodné hoře slyšela, se mi nejvíce zalíbila tato.

Legenda o hoře pokladů

Kdysi dávno se někde v oceánu rozkládal malý ostrov. A na něm bylo království. Jeho král holdoval obchodu s ostatními říšemi a aby měl dost prostoru, kam ukládat nakoupené zboží, rozhodl se nechat vyhloubit obří síně uvnitř hory, která se tyčila za jeho palácem.

Po několik generací králové hromadili zlato a drahé předměty, šperky, vzácné poháry a vlastně cokoli, co mělo nějakou cenu. Vše ukládali do dutin v hoře, kterou nechal vyhloubit jejich předek. Hora byla čím dál plnější a bohatší a králové o to spokojenější, protože každý z nich přispěl svým úsilím.

Jenže pak na trůn usedl mladý Auranos. Bylo mu patnáct let, když jeho otce i starší bratry pohltily vlny. Pluli do sousedního království, samozřejmě za obchodem, když se na moři strhla bouře. Loď, na které se plavili, neměla proti rozbouřeným živlům šanci. Na hladině se utvořil vodní vír a stáhl loď do hlubin i s posádkou.

Auranova matka žalem zešílela. Několik dní se po paláci pohybovala jako tělo bez duše, téměř nejedla ani nepila, s nikým nehovořila. Pak odešla a nikdo nevěděl kam. Za pár dní se do hlavního města donesla zpráva o tom, že královna došla do přístavního města, vyšla na hradby a skočila do moře. Mladý kralevic tak zůstal zcela sám. Dlouho truchlil pro svoji rodinu, zůstal zavřený ve svých komnatách a nikoho nechtěl vidět.

Uplynul celý měsíc, než se Auranos rozhodl vyjít ven. Přímo ze svých pokojů zamířil do královské kanceláře, kde vydal několik nových nařízení a zákonů – zakázal mluvit o nehodě, která postihla jeho bratry a otce, i o tom, co se stalo jeho matce. Sám se pak označil jako jediný pravý král svého rodu. Ukončil období smutku a rozhodl se ujmout vlády.

Po korunovaci si služebnictvo paláce i jeho nejbližší rádci povšimli změny v jeho chování. S nikým nehovořil příliš důvěrně, usmíval se jen pokud to bylo společensky nutné a byl zcela uzavřený do sebe. To vše bylo pochopitelné, vzhledem k tomu, co se stalo jeho rodině, ale kromě toho začal být vzteklý a panovačný. Dříve veselý mladý chlapec nyní často zuřil a v záchvatech vzteku rozbíjel vše, co mu přišlo pod ruce. Proklínal každého ve svém okolí a pokud se mu někdo pokusil domluvit, rozhněvalo ho to ještě víc. Jeho přátelé s ním už téměř nehovořili, protože nikdo nevěděl, co jej rozčílí a jaké následky to bude mít.

Když ve svých záchvatech začal nařizovat popravy vězňů (bez ohledu na jejich provinění a předchozí rozsudek), většina jeho blízkých se od něj odvrátila. Občas, než byla poprava vykonána, své rozhodnutí ještě zvrátil, ale stávalo se to stále vzácněji. Začal být krutý a nebezpečný. Lidé mu raději šli z cesty a mladý král tak zjistil, že může dostat vše, po čem zatouží.

Bezohledné chování nabíralo na síle celý rok. Řádil téměř denně, propouštěl a zase najímal své úředníky a sloužící, rozbíjel nádobí a umělecká díla a nedokázal se ovládnout. Nebo se jen nechtěl ovládnout?

Sloužící si po několika týdnech všimli, že každý večer král opouští svůj palác. To dříve nedělal. Ale obyvatelé paláce jeho nový zvyk uvítali s vděkem. Někteří si lámali hlavu s tím, kam král chodí, ale většině na tom nezáleželo. Byla to pro ně chvíle, kdy je v paláci klid – to jim stačilo. Navíc po setmění byl Auranos vždy zpátky v paláci. Když se však jeden večer nevrátil, začali se sloužící obávat o jeho bezpečí. Hledali jej všude po městě a okolí a každý den, co byl král pryč, zvětšili vzdálenost od města, ve které po něm pátrali.

Tři dny uplynuly a král se objevil jakoby nic. Zašel na zasedání královské rady a vysvětlil, že večer, co večer chodí kontrolovat stav pokladu v hoře, který nastřádali jeho předkové.

,,Pánové," oslovil poté radu, ,,mnoho večerů jsem věnoval této myšlence a dospěl jsem k rozhodnutí obnovit velikost říše mého rodu."

Královské radě nyní zahořela naděje, že jim král oznámí svůj nadcházející sňatek a s tím také zajištění nástupnictví. To se však nestalo.

,,Chci obnovit veškeré dodávky zboží, které zde byli za…" král se odmlčel. Slova ,,mého otce" nedokázal vyslovit. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy Auranos projevil lítost a stesk.

Polkl, zavřel oči a vydechl.

,,…za předchozích králů," dokončil větu a posadil se na své místo v čele stolu.

Ačkoli to nebylo rozhodnutí, ve které rada doufala, i tak jej přijala s radostí. Doufala totiž, že obchod a kontakty s dalšími králi zaměstnají jeho mysl a on tak zklidní svůj temperament.

Opak byl ale pravdou. V králi, při jeho návštěvách hory, vyklíčila posedlost bohatstvím a zlatem, zvláště, pokud bylo v oku lahodícím provedení. Jeho velkým okouzlením se tak staly šperky a zlaté nádobky. Ty totiž obvykle byly osázené ještě drahými kameny, které cenu zlatého předmětu zvyšovaly.

Aby Auranos mohl navázat na obchodní tradici království, potřeboval získat finanční prostředky. Usoudil, že jeho předchůdci mohli nastřádat mnohem větší bohatství, kdyby upravili daňový systém. Proto zvýšil daně. Jedna část vybraných peněz byla uložena v hoře a za druhou král kupoval zboží. Začaly se však zvedat nesouhlasné hlasy, které přerostly v rebelie a povstání. Aby je král umlčel, zatkl několik mužů, kteří rebelie vedli, a zabavil jejich majetek. Rodiny uvězněných žádaly krále o milost – marně. Většinu povstalců nechal mučit, a když se přiznali k velezradě, popravil je. A aby toho nebylo málo, za každé potlačené povstání navýšil požadovanou daň. Ti, kteří už neměli na zaplacení, skončili v žaláři a jejich majetek připadl králi.

Kdo měl alespoň trochu rozumu, odešel z království. Vesnice a malá města byla zanedlouho zcela vylidněná, v hlavním městě zůstalo jen pár lidí, většinou sloužící v paláci. A přístavy, kde lidé čekali na první příležitost odplout do bezpečí, byly narvané k prasknutí.

Jednoho dne zakotvila v přístavu hlavního města obchodní loď. Král vstoupil na palubu v doprovodu svých ozbrojenců a prohlížel si zboží, které loď dovezla. Všude stály velké pytle a dřevěné bedny. Do několika z nich král nahlédl a když spatřil množství prstenů, náhrdelníků, ale také vzácných mincí, byl se zbožím spokojený. Už se chystal kapitánovi říci, aby zboží nechal vynosit z lodi a klidně zase odplul, když se objevil podivný muž. Vyšel z prostoru pod schody, které vedly na záď lodi, postavil se naproti králi a díval se na něj. Byl vysoké postavy a měl na sobě dlouhý hnědý kabátec téměř až na zem, v levé ruce zakřivenou hůl a dlouhé vlnité vlasy rozpuštěné.

,,Co je to za muže, kapitáne?" otázal se král.

Kapitán mu odpověděl: ,,To je čaroděj, přidal se k nám těsně před vyplutím, můj králi."

,,Jak se jmenuješ, čaroději?" zeptal se král neznámého.

Čaroděj se nepřestal na krále dívat a po chvíli ticha řekl: ,,Jsem znám pod mnoha jmény, žádné z nich ale není tak důležité, abych jej nyní musel sdělit."

Kapitán zavřel oči hanbou a snažil se v klidu dýchat. Dovedl si představit, co by teď mohlo následovat. Král by se rozzuřil, převrhl by veškeré zboží do moře a kapitán by mohl přijít o hlavu. Takhle drzého čaroděje mu snad nemohli seslat bohové. Obecně se totiž věřilo, že čaroděj či čarodějka je posel či služebník některého z bohů a pomáhá plnit jeho vůli na zemi.

Král však zůstal překvapivě klidný. Pousmál se na čaroděje a pokýval mu hlavou na pozdrav. Přivítal jej a pozval ven z lodi. Vlastně pozval celou posádku na večerní hostinu, kterou uspořádá na jejich počest ve svém paláci. Chtěl tím udělat dojem na neznámého čaroděje, který, ač by podle kapitánova názoru měl raději držet jazyk za zuby, působil tak důstojně a mocně, že si jej ani Auranos nechtěl rozhněvat. Kapitán poděkoval za sebe i své námořníky a slíbil králi, že se večer rádi dostaví na hostinu.

,,Mezitím nám bude ctí vyložit náklad a dokončit naši obchodní smlouvu, máš-li o ni stále zájem, králi," dodal kapitán, jak nejklidněji dokázal. V duchu se totiž pomalu smiřoval s představou, že hostina, na kterou jsou pozváni, je pouze vějička, pomocí které je vyláká do pasti, v níž budou potrestáni za čarodějovu drzost.

Celý zbytek dne byl kapitán nervózní, zakoktával se a potil. Jeho mysl a myšlenky totiž jen umocňovaly jeho obavy a těsně před odchodem do paláce už v podstatě ani nečekal, že vše dopadne dobře. V paláci se však uklidnil. Z kuchyně, která se nacházela v přízemí, vonělo vynikající jídlo a první patro, kde byly reprezentační sály a hodovní síň, bylo krásně vyzdobené. V druhém patře se pak nacházelo několik pokojů, včetně těch králových.

Hostina probíhala ve zdvořilém duchu. Král se zajímal o obchodní výpravy, které kapitán se svou posádkou podnikl, s kým mají kontakt a kde se daří obchodu. Král byl milý a snažil se s každým ze svých hostů prohodit alespoň pár slov. Nejčastěji se však vracel k čaroději. Koneckonců Auranos všechny námořníky pokládal za podivínskou bandu špinavých chlapů, kteří moc rozumu nepobrali. Jinak by si totiž uvědomovali nebezpečí, které jim na vlnách hrozí a zůstali by raději na pevnině.

Čaroděje, ač byl podivínský a drzý, bral král jako cenného společníka. Ptal se jej na důvod jeho cesty a zdali se bude i nadále plavit na této lodi.

,,Nevím, kam mě má cesta zavede, králi, jsem v rukách našich bohů," odpovídal mu čaroděj trpělivě.

,,Kterému bohu sloužíš nejčastěji, čaroději?" ptal se jej král.

Čaroděj odpověděl: ,,Sloužím vícero bohům, nejčastěji však konám vůli boha Jarea," a pokračoval v jídle.

,,Boha spravedlnosti? To je ušlechtilé," řekl potěšeně král.

Pak se otočil i k ostatním hodujícím, pozvedl svůj pohár a řekl: ,,Připijme na slávu tohoto boha a jeho služebníka!"

Námořníci zvolali změť slov, kterými Jareovi projevili úctu a čekali, až každému z nich nalije služebnictvo víno k přípitku. Král se pak otočil na čaroděje a viděl, jak něco hledá ve svém hábitu.

,,Dovolíš, můj králi, abych připil vlastním pohárem? Je to vzácný artefakt a málokdy se hodí, abych jej ukazoval. Pro čest našich bohů to však udělám rád."

Král nedokázal spustit zrak z číše, kterou čaroděj vytáhl z kapsy kabátce a pozdvihl, aby i jemu mohl služebník nalít víno. Pohár byl složen z umně tvarovaných zlatých prutů. Bylo jich celkem sedm, navzájem okolo sebe zatočených, a v horní části ovíjely kalich vybroušený z jasného modrého safíru. Vrcholy všech prutů okolo kalicha byly osázeny malými bleděmodrými perlami. Dolů se pak pruty stáčely a tvořily tvar zahnutého rohu.

Veškerý zájem, který nyní král projevoval, směřoval pouze k původu tohoto poháru. Čaroděj však o svém poháru nebyl příliš hovorný, tvrdil, že není, co víc o něm říct, avšak na královo naléhání přeci jen povolil a řekl mnoho zajímavého.

,,Tento pohár vytvořil nejlepší zlatník, kterého prý sám bůh Baskir vybral. Jako bůh řemeslníků dokázal ocenit dobře odvedenou práci a když tento zlatník předvedl co umí, ke spokojenosti celého božského kolektivu, rozhodli se nechat jej vyrobit devět artefaktů, tak zvané altaniry. Patří mezi ně prsten, diadém, tento pohár, kniha, kalamář a brk, opasek, přesýpací hodiny, meč a malá truhla. Všechny předměty jsou ze zlata a drahých kamenů."

Čaroděj se odmlčel. Nakonec svou řeč zakončil: ,,Prý mají čarovnou moc, ale osobně tomu nevěřím."

Pousmál se vlastní nevíře a hleděl na pohár ve své ruce. Král hltal každé jeho slovo. Zeptal se, co za moc by měl mít tento pohár.

Čaroděj, dál hledíc před sebe, odpověděl: ,,Pokud se z něj napijí novomanželé na vlastní svatbě a jsou si bohy souzeni, splní se jim jejich společné přání."

Král pokýval hlavou a chvíli mlčel. Námořníci, kteří tiše naslouchali čarodějovu vyprávění, se nyní opět pustili do jídla a rozhovorů mezi sebou navzájem a v síni zavládl obvyklý šum. Hostina ještě pokračovala, nakonec se však začali námořníci zvedat a s králem se postupně loučili. Bylo už pozdě v noci a král dal kapitánovi najevo, že bude nejlepší, pokud odjedou hned ráno. Jakkoli se totiž Auranos snažil na čaroděje zapůsobit, námořníky si ve svém paláci zbytečně vydržovat nechtěl. Stojí to peníze a na ty je král velmi opatrný. Námořníci tedy postupně opustili hodovní sál a ulehli v honosných pokojích ve druhém patře. V hodovní síni zbyl jen král, kapitán a čaroděj.

,,Čaroději," oslovil král svého hosta, ,,dovolíš mi, abych si tvůj pohár prohlédl zblízka?"

Čaroděj však zavrtěl hlavou a bez dalšího vysvětlení královu prosbu odmítl. V tu chvíli se zvedl už i kapitán a s rozloučením odešel. Necítil se v síni dobře a měl strach, že čaroděj krále rozčílí. Slyšel mnoho různých příběhů o rozhněvaném Auranovi a nijak netoužil po tom zažít to na vlastní kůži. Král kapitánův odchod téměř nevnímal a dál naléhal na čaroděje, aby mu pohár půjčil do rukou.

,,Tak jej od tebe koupím," řekl nakonec zoufale. Tak moc ten pohár toužil držet, dal by za něj cokoli.

Náhle se na něj čaroděj prudce otočil: ,,Chceš kupčit s předměty požehnanými samotnými bohy? Myslíš, že tvůj hněv je horší než hněv bohů, a proto raději ustoupím tobě? To nepřipadá v úvahu."

Tato odpověď krále vyburcovala k zuřivosti. Prudce se zvedl od stolu a začal křičet. Obviňoval čaroděje, že je nevděčný vůči svému hostiteli, a byl na něj hrubý. Čaroděj však dál klidně seděl a sledoval, jak se rozhněvaný král vzteká čím dál víc. Trvalo to dlouho, nakonec však král ztěžka dosedl na nejbližší lavici. V ten moment se čaroděj zvedl, podíval se na krále, vzal svou hůl, uklonil hlavu a řekl: ,,Dobrou noc."

Ráno se námořníci probudili za svítání, posbírali své věci a odebrali se k lodi. Kapitán se ještě chvíli zdržel, protože podle zvyklostí se musel osobně rozloučit s králem jakožto jejich hostitelem. Na chodbě se setkal s čarodějem, rovněž mířícím do králových komnat.

,,Ztratil se můj pohár, kapitáne," řekl čaroděj prostě namísto pozdravu.

,,A co já s tím?" zeptal se kapitán. Upřímně nevěděl, co by měl dělat. Krále přeci obvinit nemohli, i když včera všichni viděli, jak po tom poháru touží.

,,Nic, jen pojď se mnou. S králem to vyřídím sám, ale chci svědka."

Kapitán polkl a mlčky následoval čaroděje, který zamířil ke královým dveřím. Zaklepal na ně a když herold otevřel, beze slova vešel čaroděj dovnitř. Kapitán jej neopustil, i když se trochu zdráhal. Král seděl u stolu a snídal, když před něj čaroděj rychlými dlouhými kroky předstoupil.

,,Přišel jsem tě požádat o svůj pohár," řekl králi a čekal na odpověď.

Král se na něj povýšeně usmál a řekl jen: ,,Nemám ho, musel jsi ho někde ztratit."

Kapitán mlčky sledoval jednoho a pak druhého a doufal, že návštěvu tohoto království přežije bez úhony. Náhle čaroděj zvedl levou ruku a udeřil koncem své hole do země. Zkřivená hůl z tmavého dřeva se celá narovnala, na jejím vrchu byla náhle zasazena veliká koule vybroušeného rubínu a na ní stála zlatá soška sovy držící v zobáčku malé váhy. A hůl už v ruce nedržel čaroděj v obyčejném hnědém kabátci, ale mladý muž v tmavě rudé sametové tunice, kterou mu okolo dolního lemu, rukávů a krku zdobily zlaté ornamenty. Černé nohavice měl pod koleny převázané koženými řemínky a na nohou měl kožené boty. Vlasy měl stále dlouhé a vlnité, ale nyní byly stažené do ohonu. Světle hnědýma očima sledoval krále.

,,Řeknu to ještě jednou, Aurane. Vrať mi pohár, který jsi ukradl," řekl ten muž přísným hlasem, který ještě podtrhly ostré rysy jeho tváře.

Krále tato přeměna na okamžik zarazila, ale zanedlouho byl zase ve své kůži připravený zapírat. Zopakoval, že ten pohár nemá a neví ani, kde je.

,,Ale víš! A já to vím taky," rozkřikl se tajemný muž.

Na okamžik zavládlo ticho, pak však muž pokračoval: ,,Slyšel jsem slova tvého lidu, jak krutě se k nim chováš, jak jsi posedlý vlastní mocí a bohatstvím. Prosili mě, abych zasáhl a vykonal v tvém království spravedlnost."

,,A kdo jsi? Co dokážeš? Jsi obyčejný potulný čaroděj!" zvolal král a udeřil pěstí do stolu.

,,Jsem Jares. A dokážu ti dnes, že bohové se o své Eremunďany starají."

Znovu udeřil holí o zem. Okolo krále, kapitána i samotného boha se utvořil obláček zlatého prachu a když se rozplynul, stáli všichni tři v srdci hory. Jares namířil svou holí na vrchol nejvyššího zlatého kopečku, který se v síni nacházel a když se kapitán zahleděl do místa, kam bůh ukazoval, spatřil tam ten skvostný pohár.

Jares promluvil a jeho hlas se nesl celou síní jako doznívající hrom: ,,Králi Aurane! Tvůj lid trpí, tvé království je ztraceno a ty sám jsi dovršil podlost svých činů. Naplnil jsi tento artefakt zlobou a zločinem. Proto zůstane pohřben v této hoře."

Nastalo ticho. Král mlčel, stejně tak kapitán.

Náhle však znovu zazněl Jareův hlas: ,,Jen člověk s čistým srdcem dokáže zvrátit to, čím jsi pohár pošpinil. Toho se však ty," ukázal holí na krále, ,,už nedožiješ. Stihne tě nyní trest za všechno, co jsi za svou krátkou vládu učinil."

Jares znovu udeřil holí o zem a obláček zlatého prachu je odnesl zpět do přístavu. Jares, kapitán i všichni obyvatelé Auranova království stáli na několika lodích se vším, co mohou k životu potřebovat. Král však zůstal daleko na břehu, daleko od mola, ze kterého by mohl nastoupit na některou loď. Náhle se zvedly vlny. Nejprve zaplavily nejnižší místa pláží, které se okolo přístavu nacházely, pak moře začalo omývat základy domů, okna a dveře, střechy, až nakonec pohltilo celé království.

Král jen bezradně stál a snažil se najít místo, kde by se mohl zachránit. Ale takové místo nebylo. Voda zanedlouho zakryla celý ostrov a jediné, co z království zbylo, byl vrchol obří hory, která v sobě uchovávala nevídané bohatství.

Lodě, které se vypravily z přístavu, dovedl Jares na nový, neobydlený ostrov, na němž si původní obyvatelé Auranova království zřídili své domovy. Bohové upravili paměť všech tak, aby si nikdo na Auranovo království nevzpomínal.

Obchodní loď pokračovala v cestě a dál brázdila moře. Jares z ní zmizel beze stopy a posádka už ani nevěděla, že jim tento muž na palubě chybí. Kapitán stál, opřený o stůl, těžce oddychoval a přišel si nějaký zmatený. Měl zvláštní pocit. Jako by na něco zapomněl. Pak zatřepal hlavou.

,,Mapa!" vykřikl vítězoslavně, ,,chtěl jsem se podívat do mapy."

Námořníci mu přinesli mapu a nikdo z nich, ani kapitán sám, si nikdy neuvědomil, že to nebyla mapa, na kterou zapomněl, ale celý den ve svém životě, celá jedna obchodní cesta a zvláštní příhoda s bohem práva a spravedlnosti.