Následující část

Greimfal Alendor, I. část

Otevřela oči. Už svítalo. Nad právě se probouzející dívkou se tyčila bílá oblaka. Povzdechla si a opatrně se posadila. Rozhlédla se, a když viděla, že okolo ní nikdo není, postavila se a začala se oblékat svými zmrzlými prsty. Stála v prohlubni v lese mezi stromy. Včera večer tam ulehla, aby byla skryta nepovolaným očím a zároveň, aby na ni nemohl vítr. Bylo studené počasí a blížila se zima.

Dívka si pod nohavice přivázala vlněné ponožky a poté vklouzla do kožešinových bot. Na spodní tuniku si oblékla hnědou košili, přepásala se opasky s mečem a sekyrou a přes ramena si přehodila plášť s vlčí kožešinou, pod kterým tu noc spala. Dlouhé blonďaté vlasy skryla pod kápi, kterou si pak stáhla hluboko do obličeje, přes ústa a nos si převázala černý šátek. Tak se vydala najít pěšinu vedoucí do vesnice. Musí si svého koně vyzvednout dřív, než statkář zjistí, že měl přes noc ve stáji cizí zvíře.

Vklouzla vraty stáje dovnitř a dvakrát tiše a krátce hvízdla. Jeden z koní zvedl hlavu a jemně zaržál na pozdrav. Byl to plavý statný valach, ne příliš vysoký, ale velmi silný. Došla až k němu, pohladila ho po hebkém nose a chvíli dýchala jeho vůni. Pak vzala sedlo, které leželo o kousek vedle, a svého koně osedlala. Když upevňovala kožené popruhy, sklouzly jí oči na kovový štítek za rozsochou sedla. ,,Greimfal" stálo na štítku, ale někdo se pokoušel to jméno poškrábat tak, aby nebylo čitelné. Chvíli na ten výjev hleděla. Zcela živě si pamatovala, jak vzala bratrovu dýku a jmenovku svého sedla porýpala, aby si toto jméno už nikdo nespojil s ní. Když se probrala ze snění, vyvedla koně ven a nasedla na něj.

,,Jeď, Erichu, musíme pokračovat v našem úkolu," řekla mu tiše do ucha a Erich se poslušně rozjel po cestě kolem vesnice. Zanedlouho vjeli do lesa - stín stromů jim skýtal dobrý úkryt. Erich kráčel po úzké cestě, hlavu měl sklopenou a jen občas zastříhal ušima. Greimfal mlčky hleděla před sebe, do neznáma. Před dvěma týdny se vydala na cestu. Před dvěma týdny našli jejího bratra zabitého. Rozhodla se najít jeho vrahy a pomstít jej. Pamatovala si, že v den jeho smrti vedlejší vesnici vydrancovali muži v černém a její bratr byl správce té vesnice. Vrazi měli prý dlouhé černé pláště a zakryté obličeje. Lidé, kteří útok přežili, jí pak říkali, že ti muži bojovali dlouhými úzkými zbraněmi a hlasitě křičeli. Ona sama je neviděla, byla v hradišti ve městě.

Chtěla je najít, a proto se začala vydávat za vlastního bratra. Nebylo to tak těžké, trávili spolu mnoho času. V jejím kmeni bylo obvyklé, že i dívky se učily zacházet s mečem a dalšími zbraněmi, a Haldrig s ní trénoval. Znala jeho pohyby, jeho vyjadřování i styl boje. A proto teď byla na cestě. Jezdila od města k městu a hledala jakékoli vodítko ke svému bratrovi.

Blížila se do další vesnice, když bylo kolem poledne. Zaplatí si pokoj v hostinci a po delší době se zase vyspí v posteli. Chtěla se lidským obydlím vyhýbat a netrávit mezi lidmi příliš mnoho času, ale někdy to jinak nešlo. Potřebovala zajistit péči Erichovi i sobě, teplé jídlo, něco k pití a dokoupit další zásoby. Z okrádání zahrádek člověk sice nějak přežije, ale není to dostačující.

Zastavila před hospodou a uvázala Ericha u stáje. Zašla do hostince, v jehož vývěsním štítu stál hrdý chrt a labuť. V sále byli asi jen čtyři lidé a jeden z toho byl hostinský.

,,Buď zdráv, pane. Čím ti mohu posloužit?" zeptal se, když spatřil nového hosta. Greimfal si opatrně sundala kápi, aby jí bylo vidět do obličeje, a i šátek z úst si stáhla trochu níž. Kdyby to neudělala, mohl by na ni hostinský zavolat stráže, protože by se chovala podezřele. I když musela odhalit svou tvář, stále se snažila působit jako muž.

,,Zdravím, jsem tu koňmo a zdržím se přes noc. Takže si chci pronajmout jeden pokoj a jedno místo ve stáji. Zítra ráno zase odjíždím."

Hostinský kývl a pokračoval: ,,Budeš si přát zde i jíst?"

Greimfal se zamyslela: ,,Teď ne, obědval jsem po cestě. Ale dám si džbánek piva."

Nebyla pravda, že jedla a žaludek s tím vskutku nesouhlasil, ale neměla tolik peněz. Hostinský jí podal klíč od pokoje v patře a korbel piva a řekl si o 5 zlatých a nějaké stříbrné. Greimfal vypila pivo, jak se slušelo na reka jejího kmene, i když ona sama dávala přednost sladším nápojům. Pak odešla složit své věci do pokoje. Místo pláště s kápí si nechala na ramenou jen vlčí kožešinu a vlasy si zavázala ke krku pod svůj šátek. Na hlavu si dala čapku s kožíškem. Bylo složité vypadat jako svůj bratr, ale snažila se, jak mohla, a zatím nikdo podezření nepojal nebo jí na to nic neřekl.

Pak vyšla z pokoje, sešla zpět do sálu a vyšla ven. Někdo mezitím Ericha už odvedl do stáje, odstrojil ho a vyhřebelcoval. Když Greimfal vstoupila, Erich se po ní ohlédl a zaržál. Greimfal se usmála, kývla na něj a odešla. Potřebovala někde najít práci, zbývaly jí necelé dvě zlatky, a to je opravdu málo. Ubytování v hostinci ji stálo víc, než čekala. Zašla na náves - občas na tabuli vysely lístky s nabídkou práce od statkářů. Žádná z těch prací tam ale nebyla pro ni. Buď statkáři sháněli víc lidí, nebo už jejich nabídka dávno neplatila. Těsně, než odešla, si všimla malého lístku uprostřed tabule. Od nějakého pana Dietricha. Sháněl někoho, kdo mu pomůže s hospodářstvím. Greimfal se rozhlédla a když viděla, že okolo nikdo není, strhla vzkaz a schovala ho do tašvice na opasku. Pak se vydala hledat pana Dietricha.

Bydlel ve velkém domě na kraji vsi. Podle všeho to byl zámožný muž a nejspíš také pán této vesnice. Zaklepala na dveře a čekala, jestli někdo odpoví. Najednou se dveře otevřely a za nimi stál mladý pohledný chlapík v bílé tunice a hnědých kalhotách. Měl rozcuchané černé vlasy a evidentně nebyl na žádnou návštěvu připraven.

,,Co si přeješ, mladíku?" zeptal se.

Podala mu jeho lístek z tabule a řekla: ,,Hledám pana Dietricha. Dnes jsem přijel do této vesnice a sháním nějakou práci. Zítra ráno zase odjíždím, ale nechci tu jen zahálet."

Muž si ji změřil pohledem od hlavy až k patě a pak kývl.

,,Pan Dietrich jsem já, jsem správce této vesnice. Dej mi chvíli, něco na sebe hodím a pobavíme se o tvé práci."

Pak zmizel v domě. Greimfal se zatím rozhlížela po nádvoří a čekala. Chodily tam slepice a u budovy, kterou Greimfal odhadovala na stáj, stála klec na králíky. Žel, žádný tam teď nebyl. Když nakoukla za roh domu, uviděla pastvinu se stádem ovcí.

,,Jsem tu, mládenče," ozvalo se najednou za Greimfal, ,,jak se jmenuješ?"

Greimfal na něj pohlédla a s těžkým srdcem odpověděla: ,,Jsem...Haldrig, syn náčelníka kmene Landrů."

Nesnášela, když se musela představit bratrovým jménem, vzpomínky na něj byly ještě příliš živé.

,,Takže dědic mocného národa? Slyšel jsem o vašem kmeni mnoho zajímavého, rád bych si poslechl nějaké příběhy z tvojí země."

Dietrich vypadal velmi sympaticky a opravdu zaujatě v Greimfalině původu. Musela jej ale zklamat. Vysvětlila, že ji, tedy Haldriga, otec poslal vyjednat s městem na severu jednu obchodní záležitost, a proto se nemůže zdržovat dlouho na jednom místě.

,,To je škoda, ale rozumím takovému úkolu. Jsi zodpovědný syn, Haldrigu," kýval hlavou Dietrich, ,,nyní tedy dovol, abych ti ukázal tvoji práci, když máš tolik naspěch."

Vedl Greimfal mlčky ven z nádvoří, okolo domu na pastvinu. Po chvíli ovšem promluvil.

,,Není trochu zvláštní chtít si vydělat pár zlatek, když máš zdroje svého otce? Jistě tě neposlal na cestu s prázdnou."

Greimfal zaskočil svojí otázkou, ale rychle vymyslela důvod, proč se přihlásila na jeho nabídku.

,,Není, pane, můj otec mi sice poskytl zdroje na cestu, ale nechci být závislý na pomoci od ostatních. A na poctivé práci není nic špatného, zvlášť, když tu musím zůstat do zítra."

,,Musíš?" podivil se Dietrich.

,,Ano," odpověděla mu a sklopila oči, ,,totiž, nemusím, nikdo mě tu nedrží, ale nemůžu uštvat koně ani sebe. Je to dlouhá cesta."

Dietrich se na Greimfal díval trochu nedůvěřivě, ale pak jen pokrčil rameny a dal jí za pravdu. Znovu promluvil až na druhém konci louky.

,,Tady teď budeš," řekl a ukázal Greimfal malý přístřešek na vyvýšenině. Byl odtam krásný rozhled na celé ovčí stádo až k domu pana Dietricha.

Pak dodal: ,,Chci po tobě jen hlídat moje stádo. Můj ovčák onemocněl a já se musím připravovat na velkou zábavu, která se dnes večer chystá v hostinci, jinak bych si dnes ovce ohlídal sám. Ale jak je někdo jednou váženým občanem...no, zkrátka z mého titulu plynou i společenské povinnosti."

Greimfal se zeptala: ,,Kdo ti bude hlídat ovce, až já odejdu?"

,,Těší mě tvá starostlivost, ale není třeba se bát. Už jsem poslal pro svého bratra, žije nedaleko. Protože se sem ale nedostane dřív než dnes v noci, potřeboval jsem někoho, kdo se o mé stádo do té doby postará."

Greimfal jen přikývla na znamení, že rozumí.

,,Nuže, přijímáš moji nabídku? Nechci po tobě nic víc než dohlédnout, aby ovce nic neohrožovalo a aby se žádná nezatoulala. Zvládneš to? Máš s tím zkušenosti?"

,,Ano, můj pane, rád se o to postarám."

Dietrich se rozzářil: ,,Výborně, chlapče, pod lavicí v přístřešku je nějaký sýr a kus chleba. Také tam někde stojí džbán vody. Užívej to dle libosti a chuti. Někdy večer tě přijde vystřídat můj bratr. Jmenuje se Otta. Poznáš jej podle toho, že ti předá takovou bezcennou cetku - železný kroužek. Ten mi pak ukážeš, abych si byl jistý, že vše proběhlo, jak mělo. Ne, že tě napadne mě jakkoli podvést."

Nastalo ticho. Dietrich se tvářil velmi přísně a měřil si Greimfal svým pohledem. Pak, už o něco mírněji, pravil: ,,Můžeš tu zůstat už teď nebo si potřebuješ dořešit nějaké záležitosti a dostavíš se za chvíli?"

Jen kývla hlavou a potvrdila, že není důvod, aby nemohla práci začít teď.

,,Chceš se ještě na něco zeptat, než odejdu za svými záležitostmi?" zeptal se jí Dietrich na závěr.

Greimfal odpověděla: ,,Ne, myslím, že je všechno jasné. Možná jen, až odvedu svou práci a pan Otta mě vystřídá..."

,,Ach, ovšem, rád bys svou mzdu," pousmál se Dietrich, ,,najdeš mě v hostinci, budu tam na zábavě. Až tě bratr vymění, dojdi pro mě a já ti vyplatím za tvou práci. Šťastnou službu, Haldrigu."

Pak Dietrich odešel. Nikde nikdo nebyl v dohledu, ale Greimfal si přesto netroufla odkrýt příliš svou tvář. Spíš naopak. Uložila si čepičku do brašny na opasku a stáhla si kápi do obličeje. Nejdřív jen seděla v přístřešku a sledovala spokojené ovce, jak se pasou. Pak se začala nudit, chodila sem a tam a dávala pozor na každý podezřelý zvuk. Vůbec jí čas neutíkal, dokud se nezačalo smrákat. Zanedlouho nastala úplná tma a Greimfal se posadila na zem kousek od ovcí, aby k nim měla blíž, kdyby se něco dělo. Seděla zcela tiše.

Pak viděla proti obloze siluetu muže. Obcházel podél ohrady a nejspíš si jí nevšiml. Greimfal se přikrčila k zemi tak, aby byla připravená se kdykoli rychle zvednout. Muž byl už kousek od ní, ona si rukou nahmátla dýku na opasku a opatrně čekala. Muž prošel těsně kolem ní, strkal do ovcí a nadával jim, aby se koukaly uhnout. V tu chvíli Greimfal vstala a zezadu chytila toho muže pod krkem, kam mu přiložila i svou dýku.

,,Pusť mě, ty blázne," vzpíral se neznámý, ,,víš ty, kdo já jsem!"

,,To mi řekni ty," zasyčela mu Greimfal do ucha.

,,Nemusíš to vědět," trhl hlavou neznámý a snažil se vyprostit z jejího stisku.

Greimfal se zle usmála a co nejsebejistěji pravila: ,,Já jsem pán zdejšího hospodářství. Tak koukej vyklopit, kdo jsi!"

,,Dietrichu?" uvolnil se neznámý, ,,vylekal jsi mě."

,,Pan Otta?" zeptala se Greimfal překvapeně.

Cítila, jak v tu chvíli Otta opět zapjal svaly, využil momentu překvapení a shodil Greimfal na zem. Dýku najednou držel on na jejím hrdle.

,,A teď koukej vyklopit, kdo jsi," řekl drsně. Nevšiml si, že ji přitom strhl kápi z hlavy a její zlaté vlasy teď byly vystaveny na odiv. Naštěstí pro Greimfal nebylo vidět na krok.

,,Hlídám tu ovce panu Dietrichovi, najal mě, abych se o ně postaral, dokud se neobjeví, člověk, co mě má vystřídat," řekla rychle, zatímco držela Ottovu ruku s dýkou, co nejdál od svého krku.

Najednou ji Otta pustil. Nevěděl ještě, zda jí může věřit, ale neměl na výběr. Pomohl jí na nohy a začal zapalovat lucernu. Greimfal se snažila rychle schovat své vlasy zpět pod oblečení a doufala, že se jí to podařilo dřív, než si ji Otta mohl pořádně prohlédnout.

Otta pak dýku uložil za svůj opasek, nedbaje na Greimfaliny protesty, a šátral po něčem v kapse. Pak proti Greimfal natáhl zavřenou pěst.

,,Pokud mi řekneš, co ti mám předat na znamení, že jsem Dietrichův bratr, vrátím ti tvou dýku a propustím tě."

,,Máš mi předat železný kroužek, prý je to bezcenná cetka."

Otta se usmál, otevřel dlaň a na ní se ve světle lucerny leskl obyčejný kovový kroužek.

,,Ber, ať můj bratr ví, že ti může věřit," řekl a podával jí kroužek i dýku.

Greimfal oba předměty vzala, kývla hlavou na rozloučení a odběhla. U dveří hostince se zastavila. Zhluboka se nadechla a počkala, až se jí srovná dech. Pak vešla dovnitř. Dietrich zrovna tančil uprostřed sálu s nějakou mladou dívkou. Byla moc krásná. Z důvodu, který Greimfal ještě neznala, ji bolelo vidět Dietricha s jinou dívkou. Počkala, než hudba dohrála a pan Dietrich se posadil. Pak za ním došla.

,,Pane, dokončil jsem svou práci," řekla mu.

Dietrich se na ni podíval, kývl a vyzval ji, aby šla za ním. Ostatním přítomným u stolu se omluvil a odešel. Vedl Greimfal zpět ke svému domu, tam otevřel malou truhličku a z ní jí podal malý měšec.

,,Tady máš svou odměnu, věřím, že jsi dělal, cos mohl," řekl Dietrich krátce.

Greimfal převzala své peníze a poděkovala. Otevřela měšec a zalapala po dechu. Z koženého váčku se na ni smálo asi 10 zlatých.

,,Nebo ti to je málo?" zeptal se Dietrich potměšile.

,,Pane," řekla tiše a sklopila oči k zemi, ,,vím, že jen žertuješ. Stejně jako ty víš, že je to přehnaná odměna."

Dietrich odpověděl: ,,Jsi skromný, proto jsi dostal takovou odměnu."

Pak už si Greimfal přestala stěžovat. Chtěla mu vrátit ten kovový kroužek, ale on odmítl.

,,Nech si ho, Haldrigu, je to opravdu bezcenný kus kovu. Třeba jej jednou využiješ," usmál se, ,,když mě teď omluvíš, podívám se krátce za svým bratrem a pak se vrátím na zábavu," a pak Greimfal propustil.

Greimfal odešla. Chtěla pana Dietricha trochu poznat. Ale ne jako Haldrig. Proto se teď rychle vrátí do hostince, udělá ze sebe dívka a připojí se k zábavě. Tam bude mít dobrou příležitost pana Dietricha poznat.

Doběhla do hostince a prošla do svého pokoje. Tam ze sebe rychle sundala bratrův oděv a vytáhla ze svého vaku krásné modré šaty. Byly vyrobené ze sametu, měly černý lem a hebký kožíšek kolem ramen, vpředu zlaté šněrování a přes pas zlatou stužku. Byly nádherné, dostala je od své matky. Chvíli na ně zamyšleně hleděla, přemýšlela nad svou rodinou, co asi teď dělají a jestli ji hledají nebo se spokojili s jejím vzkazem, že odešla pomstít bratra. Jejich kmen byl velmi bojovný, měli temperament v krvi. Často s nimi měl král problémy a její otec, kmenový náčelník, musel jezdil na královský dvůr zodpovídat se ze skutků svého kmene.

Zatímco jí tohle všechno procházelo hlavou, oblékla se do šatů a rozpustila si vlasy. Zlatý vodopád jí spadal až k pasu. Zapletla si jen několik tenkých copánků, dala do nich dřevěné korálky a prohlížela se v zrcadle. Už nějakou dobu se takhle neviděla. Přišla si docela hezká. Uši jí zdobilo několik zlatých náušnic a na prstu měla kovový kroužek, ten od Dietricha, krásně jí padl na prst. Modré šaty jí byly sice trochu volnější, protože za dobu, co byla na cestách, zhubla, ale kromě toho vypadala úchvatně. Ano, takhle se před Dietrichem může ukázat.

Modré oči se jí rozzářily, když na něj pomyslela. Naposledy se prohlédla v zrcadle a vyrazila ven. Nemohla ovšem jít dveřmi. Vyhlédla z okna. Podél přední stěny hostince, v níž měl její pokoj okno, byl postaven okrasný přístřešek, podepřený sloupy. Počkala, až před hostincem nikdo nebude, vylezla z okna na střechu přístřešku a odtam seskočila na zem. Pak vešla do sálu a vmísila se mezi hosty. Pan Dietrich tam už byl.

Podle všeho se jednalo o největší slavnost celého roku. Ze symbolů, které se v sále nacházely, Greimfal usoudila, že jde o rozloučení s obdobím úrody a sklizně. Tato slavnost formálně uzavírala dobu, kdy rolníci trávili celé dny na polích.

Hosté na sobě měli své nejlepší oblečení, ženy a dívky byly v nádherných šatech a muži měli zdobené košile a kabátce. V rohu sálu stáli hudebníci, rovněž velice honosně oděni. Lidé spolu hovořili, pili, hodně se jedlo a samozřejmě tančilo.

Stoly, dané po obvodu sálu, byly ozdobené vyšívanými ubrusy. Uprostřed každého stolu se pak nacházela váza s květinami a dřevěná miska s klasy různých druhů obilí, jablkem, hrstí ořechů, hroznovým vínem a nějakými lesními plody. Nikdo se ničeho na těch miskách nedotýkal, nejedl to a nesnažil se to vzít. Greimfal zaslechla, jak jedna z žen vysvětluje tuto symboliku svému malému synovi.

,,Kdybychom ty předměty na stole vzali nebo snědli, úroda by byla příští rok menší. Je to naše tradice. Tak se pro to přestaň natahovat..."

A plácla jej přes ruku, kterou se chlapec snažil chňapnou po jablku.

Greimfal se tomu musela pousmát. V hospodě byla příjemná uvolněná atmosféra a všichni vypadali, že se dobře baví. Ona tam ale nechtěla strávit příliš mnoho času. Trochu se na Dietricha podívá, třeba s ním prohodí pár slov, ale to je všechno. Přeci jen měla poslání, důležitý úkol - najít ty lotry a pomstít bratra. Tak. Nesmí na to zapomínat. Nikdo jiný to za ni neudělá. A zítra ji čeká další z řady náročných dní. Dnešní večer je jen takové malé rozptýlení. Prosmýkla se tedy do davu lidí, kteří oslavují. Chtěla být nenápadná, ale její vlasy na ni hned upozorňovaly. Všichni ji viděli. I Dietrich.

Netrvalo dlouho a přišel za ní, posadil se k ní a dal se s ní do řeči. Pak ji vyzval k tanci a pak...si všiml jejího prstenu.

,,Odkud máš ten šperk?" zeptal se jí podezřívavě.

Greimfal jen mlčela, nevěděla, co říct. Nenapadlo ji, že si toho všimne, byla to taková drobnost.

,,Odkud máš ten šperk?" zopakoval svou otázku, ,,Já tento kroužek už dnes jednou viděl. Jsi snad děvče toho mladého muže, Haldriga? Řekni, jsi? Pokud ano, nechám tě být."

,,Ne, pane," a sklopila oči.

,,Cože?" podivil se.

Znovu se na něj podívala: ,,Nejsem, pane."

,,Tak jak jsi to získala?" zasyčel a zvedl jí její ruku před oči.

Greimfal se začala zakoktávat. Ale než stihla cokoli říct, někdo do Dietricha omylem strčil a ona získala šanci se mu vysmeknout. V sále totiž vypukla rvačka. Muž, který spadl na Dietricha, se pohádal s dalšími u stolu a začali se prát. Greimfal utekla do patra a snažila se schovat do svého pokoje, ale Dietrich ji následoval.

,,Počkej, Greimfal!" volal za ní.

,,Stůj, vím, co jsi zač," zakřičel, aby jej slyšela, ,,tak počkej! Stůj, Haldrigu..."

V ten moment se zarazila. Stála ve dveřích do svého pokoje a chystala se mu zmizet z očí. On toho využil a došel k ní...

KONEC PRVNÍ ČÁSTI