Greimfal Alendor, II. část

,,Ano, slyšelas správně. Vím, že jsi zároveň i on. Jen nechápu, proč ze sebe děláš něco, co nejsi. Je to snad forma rebelie? Nebo se snažíš ukázat, že se o sebe dokážeš postarat? Je to směšné, navíc takové jméno - Haldrig

Greimfal začal cloumat vztek. Nepřipustí, aby bylo jméno jejího bratra uráženo. Chytila Dietricha za košili, mrštila s ním do pokoje a zabouchla dveře.

,,Pokud nevíš, o čem mluvíš, neměl bys raději mluvit vůbec," zavrčela na něj, ,,už nechci slyšet ani slovo, nic o Haldrigovi nebo mně. Není to tvoje věc!"

,,Já ale chci vysvětlení," nevzdával se Dietrich a udělal krok směrem k ní.

Greimfal mlčela, a tak promluvil znovu Dietrich: ,,Nezáleží mi na tom, jestli jsi Greimfal, Haldrig nebo ještě někdo jiný. Jen chci znát pravdu. Řekni mi pravdu."

Chytil ji za paže a zadíval se jí do očí s ledovým klidem. Snažila se mu vytrhnout, ale on byl přeci jen silnější. Držel ji pevně a čekal. Chvíli se vzpírala a pokoušela se vyprostit a pak to najednou vzdala. Bylo toho na ni teď tolik, že se rozplakala. Dietrich ji pustil a ona mu vpadla do náručí. Objal ji a vyčkával, co mu řekne. Greimfal se snažila pláč zadržet a uklidnit se, ale poprvé za celou tu dobu, co byla z domu, cítila volnost. Z Dietricha sálal klid a vyrovnanost, to, co jí teď chybělo.

Řekla mu všechno - o sobě, o Haldrigovi, o přepadení bratrovy vesnice i o tom, jak se snaží najít jeho vrahy. Pověděla mu vše, co o útočnících slyšela, a že na nich chce vykonat spravedlnost.

Dietrich ji vyslechl a pak řekl: ,,Tito černí rytíři patří k obávaným bojovníkům. Jsou to nájemní zabijáci, obvykle udělají špinavou práci za nějakého váženého občana. Říká se, že patří ke starodávnému bratrstvu Černých křídel, jeho členové sami si pak říkají Okřídlení. Tvůj bratr musel někoho velmi znepokojit. Sami od sebe Okřídlení neudeří."

,,Kde je najdu?" zeptala se Greimfal rozhodně.

,,Nevím," řekl Dietrich a uhnul pohledem.

Greimfal se zatvářila podezřívavě: ,,Nemyslím si, že mluvíš pravdu. Kde je najdu?"

,,Nemůžu ti to říct. Je to příliš nebezpečné."

Ale Greimfal si to nenechala rozmluvit. Přemlouvala ho, dokud jí to neřekl.

Dietrich si zhluboka povzdech a řekl: ,,Několik dní odtud na sever je malé město, jmenuje se Rabguld. Tam je krčma, docela malá a ničím zajímavá pro spořádaného občana. Tam v tvém případě bude stačit, když se představíš jako Haldrig. Musíš se tvářit, že jsi útok přežila. Oni už si tě najdou."

,,Děkuji," odpověděla Greimfal.

,,Ta pomsta tě neuspokojí," řekl jí temným hlasem po chvíli ticha.

,,Jsem si jista, že ano. Nic jiného teď nechci."

,,Ale klid ti to nepřinese, vím to," řekl jí na to, ,,před několika lety zemřela moje žena. Byla dlouho nemocná, ale nikdo nevěděl, co s ní je, ani lékaři jí nedokázali pomoci. Po její smrti jsem chtěl vědět, co se jí stalo. Pročítal jsem různé lékařské spisy, mluvil s učenci z celé země, ale nikdo mi neodpověděl na moje otázky. Až pak jsem narazil na moudrého muže. Řekl mi vše, co jsem chtěl vědět, ale nepomohlo mi to. Mé hledání sice bylo u konce, ale má mysl zůstala roztříštěna vzpomínkami na ni. Tak jako mně nepomohly žádné odpovědi, tak ani tobě nepomůže pomstění Haldrigovy smrti."

,,Tak ať. Ale nemohu to nechat bez povšimnutí," řekla mu Greimfal.

A po chvíli dodala: ,,To s tvojí ženou mě mrzí."

,,Děkuji," řekl prostě, ,,už je to dlouho. Už jsem si zvykl..."

A odmlčel se.

Bylo už pozdě v noci. Seděli společně v Greimfalině pokoji, každý ponořen do svých myšlenek. Ze sálu už hudba nezněla, spíš jen několik hlasů a pár zpívajících opilců.

,,Mohu tě alespoň doprovodit?" zeptal se a než stačila odpovědět, pokračoval, ,,Okřídlení nemají žádné hranice, ničeho se neštítí, je to zkrátka velmi nebezpečné."

,,Nemohu riskovat tvůj život," odpověděla prostě.

,,A svůj můžeš?"

Rychle se postavila a vyhlédla z okna. Měsíc osvětloval část vesnice a na nebi zářily hvězdy. Zaujatě si je prohlížela. Bylo to krásné.

,,Není to tvoje záležitost. Byl to můj bratr a já jsem jediná, kdo tohle může udělat, ty vůči němu nemáš žádnou povinnost."

,,Ale já nedovolím, abys jela sama. Nenechám tě. Prosím, dovol mi jet s tebou," řekl naléhavě a pozoroval její reakci. Pak také vstal a postavil se k oknu vedle ní.

,,Prosím, nech mě jet také."

Greimfal se nadechla a svolila.

,,Vyjedeme ráno, ne nijak brzy, až vyjde slunce. Sejdeme se u stájí před hostincem."

Dietrich kývl a usmál se. Chvíli oba hleděli z okna a nic neříkali.

Pak prolomil ticho: ,,Asi bych už měl jít."

Ale nehýbal se, nechtěl ji tam nechat. Podíval se na ni právě ve chvíli, kdy i ona zvedla hlavu a jejich oči se setkaly. Trochu se usmála, když viděla, že se nemá k odchodu. Atmosféra se uvolnila.

,,Snad se tu ještě nemáš v plánu zdržet, můj pane," řekla přehnaně zdvořilým hlasem.

,,To by bylo společensky krajně nevhodné, že?" rozesmál se.

,,To je pravda," podotkla Greimfal, ,,ovšem kdo ví, že jsem dívka? Jen ty a já. V tom případě to nevhodné není."

,,A pak samozřejmě Otta, to on mi to řekl," pronesl Dietrich, aniž by nad tím příliš uvažoval.

Greimfal zdvihla obočí: ,,Co ti řekl?"

,,Že ten můj nový ovčák nebude tak docela obyčejný ovčák," zasmál se Dietrich a pokračoval, ,,pověděl mi, že když jste spolu zápasili, všiml si krásných dlouhých vlasů. Snažila ses je prý sice schovat, ale můj bratr je bystrý."

,,A také velmi chytrý, že na to nic neřekl, že?"

Dietrich se ušklíbl: ,,Jsem rád, že to řekl až mně, tak jsem tě mohl odhalit. Chtěl jsem vědět, jak se zachováš, až se před tebou zmíním o Haldrigovi."

Pak v pokoji nastalo ticho. Haldrigovo jméno bylo pro Greimfal jako zaklínadlo, které jí rázem změnilo náladu, bez ohledu na to, v jakém smyslu bylo proneseno. Nic neříkala a jen hleděla do prázdna. Dietrich ji chytil za ruku. Pohlédla na něj. Chvíli si hleděli do očí. Jeho pohled pak sklouzl na její rty a on z celého srdce zatoužil ji políbit. Postřehla toto nepatrné gesto, zrychlil se jí dech a doufala, že se ve svém úsudku nemýlí. Pan Dietrich ji zaujal hned poprvé, kdy jej spatřila. Vůbec jí nepřišlo, že to bylo teprve ten samý den, jen o pár hodin dříve.

Pomalu se k ní nakláněl, zavřela oči a pevněji sevřela jeho ruce ve svých. A jejich rty se setkaly. Jak dlouho ten moment trval, to nedokázala odhadnout, ale byla to jedna z nejkrásnějších chvil jejího života.

,,Já...asi bych měl...chtěl jsem jen..." zadrhával se, ,,chci, abys věděla, jak jsi pro mě důležitá."

Pak zamířil ke dveřím. Tam se otočil a podíval se zpět na Greimfal.

,,Uvidíme se ráno, Greimfal."

A pak zmizel. Přeběhla ke dveřím a vyhlédla na chodbu, ale viděla už jen jeho záda, daleko u schodů do hospodského sálu. Hleděla za ním, dokud jí nezmizel z pohledu úplně. Pak se vrátila do pokoje. Ležela ve své posteli a poprvé za celou dobu jí hlavou prolétla myšlenka na to, že by měla své hledání vzdát, přestat se zaměřovat na pomstu, ale na svůj vlastní život. V tom si ale vzpomněla na to, co jí Dietrich řekl.

,,Několik dní cesty na sever je město Rabguld. Tam si tě najdou," opakovala si pro sebe, ,,Rabguld. Můj cíl."

S těmito slovy na rtech upadla do hlubokého spánku. Vzbudila se za úsvitu. Pobrala své věci, převlékla se do Haldrigových šatů a co nejvíce skryla svou dívčí podobu. Pak odešla do stájí a vzala Ericha, osedlala jej a vyjela z města pryč. Sama. Nechtěla ohrozit Dietricha na životě, a tak se rozhodla odjet o několik hodin dřív.

Erich pod ní kráčel rychle a ona ho nechala. Hlavu měla jasnou a dlouhou cestu před sebou. Nedovolovala si přemýšlet a zastavila se až kolem poledne, kdy slunce nepříjemně pálilo do očí. Jela lesem, všude bylo ticho a klid.

Tehdy svého koně zastavila, sesedla a nechala ho odpočinout. Sama se pak porozhlédla po něčem k snědku. Erich chodil za ní a tu a tam si uždibl trs trávy. Nabrala si do měchu studenou vodu z malé říčky a snědla několik hrstí různých lesních bobulí. Ze všech sil se snažila přesvědčit své tělo, že to jako oběd stačí. Vrátila se zpět do sedla a až do další vsi se nezastavili.

Ta vesnice se jmenovala Aradnul a nebyla příliš velká. Greimfal tam pro sebe koupila nějaké sušené maso, chléb a ovoce a zeleninu, zkrátka cokoli, co ji na několik dní zasytí. Nechtěla stavět v každé obci po cestě, byla by šťastná, kdyby dokázala dojet až do Rabguldu bez dalších zastávek. Místní jí ale řekli, že Rabguld je vzdálen alespoň ještě tři dny cesty. Z Aradnulu pak vyjela, než se začalo stmívat, jinak by ji lidé odtam třeba vůbec nepustili, protože by to mohlo být nebezpečné. Vesničané byli milí, ale často až příliš ochranářští k poutníkům. A to teď Greimfal nepotřebovala.

Pokračovala v cestě, dokud se nesetmělo. Tehdy zatočila hlouběji do lesa a našla místo na spaní. Sesedla a sundala z Ericha sedlo. Koník se pak okamžitě svezl na zem a vyválel se v měkké lesní půdě pokryté spadanými listy. Greimfal ho sledovala. Pak rozložila své věci a zabalená do pláště a kožešin na ně ulehla. Snažila se usnout, ale v chladu, který kolem vládl, to nebylo tak snadné. Blížila se k horám, foukal tu silnější vítr a ve vzduchu byl cítit déšť.

Dlouho Greimfal jen ležela a dovolila svým myšlenkám volně plynout. Bloudily od pana Dietricha k Haldrigovi a zase nazpátek. Přemýšlela, co asi Dietrich dělá. Mrzelo ji, že se rozhodla odjet bez něj, ale nemohl jet s ní. Nedokázala na něj zapomenout.

Erich vedle ní frkl a zuby škubal trávu vedle ní. Natáhla k němu ruku a pohladila ho po hebkém čumáku.

,,Co myslíš, Erichu, dělám dobře?" zeptala se ho tiše.

A po chvilce ticha dodala: ,,Nebo bych měla Okřídlené nechat být a vrátit se domů?"

Erich nastražil uši a pohlédl na ni. Byla sice už tma, ale ona viděla slabý odraz měsíčního světla v jeho očích. Erich jí byl věrným přítelem už dlouho, a i když jí nemohl odpovědět, ona jeho odpověď slyšela v hlavě. Představovala si, co by jí asi řekl po tom všem, co spolu prožili. Byla si téměř jistá, že kdyby nesouhlasil s jejími rozhodnutími, nedostane ho už ani o metr dál na své cestě. Usoudila tak, že jedná správně.

Pod teplým dechem svého koně začala pomalu usínat, ale nespala klidně. Často se budila, chladem a strachem. Nějak to přečkala, než začalo svítat. A teprve, když slunce zcela vyšlo, si povšimla, že na zemi leží tenká vrstva sněhu. Ještě z pod něj trčela stébla trávy, ale toto znamení blížící se zimy bylo víc než jasné. Cesta od teď bude jen složitější, chladnější a nepříjemnější. Rychle vstala, oblékla se a nastrojila Ericha. Pak nasedla a znovu se dali na cestu. V sedle pojedla kousek soleného masa a nějaké placky.

Jeli na okraji lesa, kde stromy vítr trochu rozbíjely, ale kolem sebe viděla, jak se na polích vzdouvá sníh ze země, zvedá ho a on pak zase padá k zemi. Instinktivně si přitáhla plášť blíž k tělu a kápi si stáhla víc do obličeje. Musí vydržet ještě dva dny, pak by měla dorazit do Rabguldu. Tam se nají, odpočine a vydá se na lov Okřídlených.

Věděla, že nemůže vyčerpaná soupeřit s nájemnými vrahy, a tak přemýšlela. Než dorazí do Rabguldu, mohla by se převléknout do svých šatů a město navštívit jako Greimfal. Nasytila by se v hostinci a odpočinula by si v teple a suchu. Pak by ,,odjela" a za městem se převlékla za Haldriga. Pak teprve může najít ty, kteří zbavili jejího bratra života.

Kolíbala se v sedle svého věrného koníka a byla si jistá, že sem tam dokonce i usnula. Pak ovšem Erich klopýtl, provezl ji pod větvemi nebo se ozval nějaký zvláštní zvuk, který ji uvedl zpět do bdělosti. Erich dělal jeden krok za druhým a čekal, kdy mu Greimfal dá nějaký jiný povel. Během dne udělali jednu zastávku na znovunabrání sil, než budou pokračoval dál.

Po setmění si našla Greimfal útulné místo pod stromem, kde bylo ještě alespoň trochu sucho. Tak přečkali do rána, snažila se spát a na chvíli se oprostit od všech starostí. Zimní slunce ji při svítání probudilo. Protáhla si ztuhlé svaly, vydrbala nejšpinavější části Erichovy srsti a posadila na něj sedlo. Tento den se nelišil od toho předešlého, a ani ten následující se nic nezměnilo. Erich kráčel oddaně dál, Greimfal se pohupovala do rytmu jeho kroků a sem tam ho pobídla k rychlejšímu chodu. Jediné, co se každý den měnilo, bylo množství sněhu. Zatímco na začátku jejich cesty byl sníh v nedohlednu, nyní už se brodili vrstvou bílé, studené pokrývky, která v tu chvíli byla úplně všude.

Podle odhadů by do Rabguldu měli dorazit ten den večer. Doufala, že to tak opravdu bude, zásoby se jí tenčily a nastupující zima ji děsila. Po několika hodinách v sedle každý den, měla končetiny ztuhlé a prokřehlé, v noci bylo ještě chladněji a sníh ztěžoval hledání suchého místa na spaní. Večer se však blížil a Rabguld v nedohlednu.

,,Budeme muset přečkat ještě jednu noc, Erichu. Ale nocovat venku už není pořádně možné. Musíme najít nejbližší vesnici nebo požádat nějakého statkáře, jestli by nás nenechal někde po střechou," uvažovala nahlas.

Poplácala Ericha po krku a vydala se s ním první cestou skrz les, na kterou narazili. Na konci cesty určitě musí být nějaké lidské obydlí. Dávalo jí to naději. Vyjela z lesa a našla cestu, na které se ve sněhu nacházely otisky kopyt a rýhy po nějakém voze. Musel tu jet celkem nedávno. Pobídla Ericha do klusu. Cesta se vlnila mezi poli, ale žádné obydlí zatím vidět nebylo. Greimfal očima sledovala stopu povozu, zatímco Erich stále víc protahoval svůj krok a nesl se jako pán.

Cesta teď vedla do kopce, stejně jako stopy na ní. Všude okolo byla bílá krajina, jen nebe šedlo s blížícím se soumrakem.

,,Erichu, podívej," šeptla mu Greimfal do ucha, jakmile se začali za vrcholem kopce objevovat střechy domů.

Erich frkl na odpověď, a ještě přidal do kroku. Než sjeli z kopce, už cválal. Nebylo tam příliš mnoho domů a vypadalo to, že ani příliš mnoho lidí. Vlastně kromě jednoho muže, který před svým domem sekal dřevo, nebyl venku nikdo. Greimfal zastavila kousek od něj a sesedla. Ericha vedla za otěže za sebou.

,,Buď zdráv, dobrý pane," oslovila toho neznámého muže, ,,neměl bys něco k jídlu pro mě a mého koně a ochotu nás tu nechat přes noc? Venku je zima a za chvíli bude noc."

Muž si dál mlčky skládal polínka do náruče a tvářil se, že Greimfal neslyší. Ta na něj hleděla a doufala, že odpoví.

Neodpověděl.

,,Pane, ptám se tě..." začala znovu hovořit Greimfal, ale on ji přerušil.

,,Je mi jedno, kdo jsi, mladíku, ale almužnu tu nedáváme, jídla máme sami málo a zima teprve začíná. Nemůžeme si dovolit rozhazovat za tuláky."

Greimfal se chtěla ohradit, že není tulák, ale neměla na to čas. Muž zašel do domu, aniž jí nevěnoval jediný pohled. Užuž se chtěla otočit a zkusit štěstí u jiného domu, když uslyšela ženský hlas.

,,Mládenče, počkej," oslovila ji žena stojící ve dveřích, ,,můj muž to tak nemyslel, něco k snědku i volnou postel tu pro tebe jistě najdeme. Pojďte dál, ty i tvůj kůň."

Greimfal s díky pokývla té milé paní a zavedla Ericha za nízký plot z dřevěných prkýnek. Muž zatím znovu vyšel ven a nepříjemně si Greimfal prohlížel. Očividně nesouhlasil s tím, co právě řekla jeho žena, ale už s tím nic nechtěl dělat.

,,Děkuji vám, nebudu vás obtěžovat dlouho, za svítání se zase vydám na cestu," řekla jim Greimfal smířlivě. Doufala, že muže svými slovy obměkčí natolik, aby na ni nevrhal zlé pohledy.

Paní jí odpověděla: ,,Zůstaň, jak dlouho potřebuješ. Tady je stáj, můžeš zde nechat svého koně, počkám, než ho odstrojíš, a pak ti ukážu, kde můžeš přes noc zůstat ty."

Greimfal Ericha odvedla do volné přihrádky. Sundala mu sedlo i uzdu a vysušila mu zpocená místa. Z venku slyšela tlumený hovor mezi mužem a ženou, ale nedokázala rozpoznat, co říkají. Žena zněla smířlivě a trpělivě a muž naopak popuzeně. Pak hovor ustal.

,,Kam máš namířeno?" ozvala se žena, která teď vešla do stáje.

,,Do Rabguldu."

Muž, stojící kousek za svojí ženou, na Greimfal překvapeně pohlédl: ,,Co tam chceš dělat? Není to moc dobré místo."

,,Mám tam jistý úkol, kterým mě pověřil náš pán."

Více to Greimfal nevysvětlovala. Usoudila, že čím méně toho vědí, tím lépe.

,,Vidím, že o tom moc mluvit nechceš, je to snad tajný úkol?" zeptal se muž podezřívavě.

Greimfal zavrtěla hlavou: ,,Ne, pane, je spíš nezajímavý. Jedná se v něm o vnitřní záležitosti našeho kmene."

Nevypadalo to, že by jí muž uvěřil, ale nechal ji být. Změnil téma hovoru a zeptal se na její jméno. Greimfal polkla a zahleděla se do části Erichovy srsti, kterou právě čistila. Nebyla si jistá, jestli tak blízko Rabguldu, by měla použít Haldrigovo jméno dřív, než bude schopná bojovat.

,,Alendor," vyjelo jí najednou z úst. Bylo to jméno jejího otce. A taky jejího rodu. Vzápětí litovala, že toto jméno použila, ale nemohla se dlouho rozmýšlet, aby to nebylo nápadné.

,,Tak pojď, Alendore," vyzvala ji žena, ,,dám ti něco k snědku a ukážu ti, kde budeš spát. Nemáme toho mnoho, ale je to dobré a stačí nám to. Snad to bude stačit i tobě."

,,Jsem vděčný za jakýkoli přístřešek v tomto počasí. Jak vám mohu vaši laskavost oplatit?"

Muž jen mávl rukou a odešel a žena se na Greimfal usmála a vyzvala ji, aby ji následovala do domu. Tam ji uvedla do malé místnosti jen s postelí a oknem. Bylo tam čisto a hlavně teplo. Greimfal po vstupu do vyhřáté místnosti zaplavila únava posledních nocí, kdy spala jen tak napůl. Odložila si brašny se svými věcmi a vydala se zpět na chodbu za ženou.

,,Posaď se a jez," řekla jí a postavila před ni dřevěnou misku plnou husté mastné polévky a kus chleba.

Pak žena ještě dodala: ,,Polévky je dost, kdybys měl ještě hlad. Není v ní nic zvláštního, ale zasytí a dodá sílu."

Když se Greimfal se pustila do jídla, žena si k ní přisedla a mlčela. Greimfal to mírně znervózňovalo.

,,Jezdíš často za důležitými úkoly?" zeptala se žena z ničeho nic.

Greimfal zakroutila hlavou.

,,Rozumím. Podívej, děvče," řekla pak a Greimfal se zastavila v polovině pohybu, ,,nechceš mi říct pravdu?"

Greimfal ze sebe vysoukala jen prosté: ,,Cože?"

A žena pokračovala: ,,Žena ženu velmi dobře vycítí, netvrď mi, že jsi to nikdy nezažila. Navíc máš drobné ruce a útlé prsty. A jsem si jistá, že jsi prošla řádnou výchovou a máš vybrané způsoby. Nejsi ve vašem kmeni jen tak někdo. Proto se ptám, co jsi zač a proč lžeš? Utíkáš-li před spravedlností, tak odejdi z našeho domu."

Nařčení ze lži Greimfal hluboce zasáhlo a cítila se provinile. Pohled zabodla do desky stolu a ani se nehnula. Nechtěla té ženě nic vysvětlovat a věděla, že ani nemusí. Ale cítila na sobě ženin pohled a očekávání. Povzdechla si a promluvila.

,,Jsem dcera náčelníka. Nikdo mě nikam neposlal, ale přesto mám úkol. Jedná se o věc, která pro mě má takovou cenu, že jsem ochotna riskovat i svůj život. A protože má cesta je dlouhá, rozhodla jsem se cestovat v přestrojení za muže, je to bezpečnější. Na ženu by si každý troufl."

Chvíli mezi nimi vládlo ticho a jen se ozývalo praskání ohně a rány sekerou z nádvoříčka, kde muž štípal polena. Ticho začalo být tísnivé, když Greimfal znovu promluvila.

,,Opravdu mám namířeno do Rabguldu. Jak daleko to je?"

,,Když vyjedeš ráno a nebudeš se zbytečně zdržovat, odpoledne jsi v Rabguldu."

Greimfal se pousmála a řekla: ,,Musela jsem někde zabloudit, chtěla jsem tam dorazit už dnes."

V tom do světnice vstoupil muž. Rozhovor mezi Greimfal a ženou tím skončil. Greimfal jim znovu poděkovala za jídlo a střechu nad hlavou, pak se omluvila a odešla si lehnout. Sotva si sundala plášť a ulehla na postel, usnula.