Předchozí část

Greimfal Alendor, IV. část

Držel jí dýku u krku, sundal jí šátek, který měla přes krk a část obličeje, a ke svému zděšení zjistil, že pod ním není tvář muže, kterého před několika týdny napadli. Nechápal, co se stalo, celou dobu měl za to, že bojují s Haldrigem.

,,Tohle je za mého bratra," zasyčela na něj Greimfal, která využila moment překvapení, a zarazila mu svou dýku mezi žebra.

Z rány se mu začala řinout krev, stejně jako z jeho úst. Strčila jej vedle sebe do sněhu a sledovala, jak umírá. Když ztratil i poslední známky života, vytáhla z něj svou dýku a vydala se k Bertovi. Jeho nehybné tělo leželo na sněhu s rudou kaluží pod hlavou. Už nežil.

Klekla si vedle něho do sněhu a těžce oddychovala. Bylo po všem, byl to konec její cesty, konec jejího poslání. Bratr byl pomstěn a ačkoli mu to život nevrátí, ona může žít s pocitem, že udělala, co bylo v jejích silách, aby mohl Haldrig odpočívat v pokoji.

Najednou, po tom všem, se cítila vyčerpaná. Sebrala svou sekeru a šátkem si ovázala rány. Erich k ní přišel a začal do ní šťouchat čumákem. Pohladila ho po čele a obejmula jej kolem krku. Pak se vytáhla do sedla.

,,Jeď domů, Erichu," pošeptala mu a pohladila jej po krku.

Koutkem oka ještě zahlédla, jak je následují oba koně Okřídlených. Má za to, že v sedle pak usnula. Erich se vracel dolů z kopce, ale nemířil zpět do města. Namísto toho se vyhnul bráně a pokračoval dál směrem, ze kterého před pár dny přijeli do Rabguldu.

Pan Dietrich seděl ve své kuchyni a vyřizoval nějaké papíry. Listiny, které před ním ležely, nebyly tak zajímavé, a tak se tu a tam zasnil a zahleděl z okna na padající vločky. Jeho vesnici sníh už zcela přikryl, venku se proháněl chladný vítr a bylo jisté, že zima začala.

,,Co asi tak dělá Greimfal," zamyslel se Dietrich a dál pozoroval vločky snášející se k zemi. Povzdechl si a pak se vrátil ke své práci. Jeho zrak ale cosi upoutalo. Hned otočil hlavu zpět k oknu a díval se do dáli. Na obzoru se objevil jezdec v doprovodu dalších dvou koní. Všichni vypadali unaveně a podle všeho za sebou měli náročnou cestu.

Když se zahleděl ještě pozorněji, spatřil dlouhé blonďaté vlasy, které se jezdci rozprostírali na ramenou, a jakmile poznal i tvář jezdce, vyběhl ven a běžel jí naproti. Greimfal se v sedle sotva udržela. Zásoby jídla jí došly předchozí večer a vodu už také téměř neměla. Od Rabguldu se zastavili jen párkrát a jen ve skrytu stromů, aby ji nikdo neviděl. Bála se, co by lidé řekli, kdyby viděli její rány, a na pořádné ubytování neměla dost peněz.

Erich šel se svěšenou hlavou, stejně jako ostatní dva koně. Dietrich jej chytil za otěže a pohlédl na Greimfal. Měla zavřené oči, ale jakmile se kůň pod ní zastavil, otevřela je.

,,Dietrichu," zašeptala slabě.

On se jen usmál a chytil ji za ledovou ruku. Svezla se ze sedla a upadla by, kdyby ji nezachytil. Přehodil přes ni svůj zimní kabátec a pevně ji objal. Pak ji odvedl k sobě do domu. Koně se volně vydali za nimi. Uložil ji do postele a šel se o ně postarat.

Greimfal se probudila až další den, hladová a zesláblá, ale cítila, jak se jí teplo z hořícího ohně v krbu rozlévá po celém těle, a to jí dělalo dobře. Rozhlédla se po místnosti a snažila se porovnat si myšlenky. Všechno ji bolelo, rány však měla ošetřené a byla zabalená v kožešinách. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde se nachází. Vlastně jí to došlo až v okamžik, kdy do dveří vstoupil Dietrich.

,,Už jsi vzhůru," podotkl a usmál se.

Jen přikývla a usmála se nazpátek.

,,Donesl jsem ti něco na posilnění, je to sice jen polévka, mělo by ti po ní být lépe," řekl jí a podával jí velkou dřevěnou misku se lžící.

Greimfal se na posteli posadila a s díky si od něj jídlo vzala. Byly tam velké kusy masa a nad ohněm pečeného chleba a bylo to vskutku dobré.

,,Jak dlouho už tu jsem?" zeptala se.

Posadil se na židli vedle postele a odpověděl: ,,Teprve od včera, přijela jsi úplně vyčerpaná, pochybuji, že jsi po cestě vůbec něco jedla. Skoro jsi ze svého koně spadla. Vzal jsem tě sem a nechal tě odpočinout."

,,Erich, kde je Erich?" začala se najednou ptát.

,,Kdo je Erich?"

,,Můj valach, kde je?"

Dietrich se znovu usmál a řekl, že je zcela v pořádku a spokojeně odpočívá ve stáji, stejně jako ti další dva koně. Greimfal nejdřív nevěděla, o jakých koních to Dietrich mluví, ale pak jí to došlo.

Dietrich se jí pak ptal na podrobnosti z její cesty, ale otázce o úspěšnosti se opatrně vyhýbal. Greimfal si toho však všimla.

,,Vím, že tě nejvíc zajímá, jestli jsem splnila svůj cíl," řekla mu jemně a položila svoji ruku na jeho, ,,a mohu ti říct, že ano. Našla jsem bratrovy vrahy a pomstila jsem jeho smrt."

Na chvíli se odmlčela.

,,Ale měl jsi pravdu, uspokojení mi to přineslo jen na okamžik, jen v moment, kdy jsem viděla oba mrtvé. Oddychla jsem si, že je po všem. Ale pak na mě všechno dolehlo. Pamatuji si jen, že jsem pobrala věci, které se tam válely, nasedla na Ericha a řekla mu, ať mě vezme domů."

Dietrich se zarazil: ,,A on tě odvezl sem?"

,,Tak jsem to nemyslela, jen si asi pamatoval, že jsme se tu po cestě zdrželi."

Dietrich se tomu musel zasmát. Greimfal se mu líbila a moc rád by se jí zeptal, jestli by přeci jen nechtěla nad jeho domem uvažovat jako nad svým domovem, ale nebyla na to vhodná chvíle.

Greimfal u Dietricha zůstala ještě několik dní, dokud se nezotavila. Pak se chtěla vydat domů. Požádala Dietricha, aby ji doprovodil.

,,A neodjedeš mi zase dřív?" popichoval ji, ale nemyslel to ve zlém.

,,Musela jsem, nechtěla jsem do své záležitosti zatáhnout nikoho dalšího. Nevěděla jsem, jestli přežiji a nemohla jsem dopustit, aby kvůli mně riskoval svůj život ještě někdo. Omlouvám se, že jsem ti utekla, ale jinak to nešlo."

On se na ni jen usmál a pokýval hlavou: ,,Já vím. Zkoušel jsem tě pak ještě najít, ale nedokázal jsem zjistit, kterou cestou ses vydala. Jel jsem pár dní směrem k Rabguldu, měl jsem tě dostihnout, ale nikde jsi nebyla. Musela jsi jet nějakou oklikou."

Greimfal kývla: ,,Ano, vypadá to, že jsem trochu zabloudila."

,,Tak to bych tě teď opravdu měl doprovodit, abys vůbec dojela domů," zasmál se Dietrich a rozesmál i Greimfal.

Vydali se tedy společně na cestu. Přes noc si pronajímali pokoje v hostincích a přes den putovali. Greimfal z celé té cesty zbyl jeden poslední zlaťák, tak všechny výlohy platil pan Dietrich. Greimfal mu však slíbila, že mu vše splatí, jakmile dorazí domů.

Za necelé dva týdny dorazili do města, kde Greimfal žila. Její rodiče ji přivítali se slzami v očích, protože se báli, že svou dceru už nikdy neuvidí. Greimfal jim řekla vše, co se za tu dobu událo. Její otec, náčelník kmene, pak uspořádal velkou slavnost na oslavu toho, že jeho dcera je zpět a muže zodpovědné za smrt jeho syna stihla spravedlnost.

Slavnost trvala mnoho dní a Greimfal během ní snad tisíckrát vyprávěla o své cestě a Dietrich jí vždy stál po boku. Doufal také, že najde vhodnou chvíli ve všem to veselí, aby si s Greimfal mohl promluvit o tom, co se stane, až slavnost skončí, ale neměli ani chvíli o samotě.

Nakonec, poslední den slavnosti, odvedl Greimfal z hodovního sálu do zahrad a promluvil s ní.

,,Greimfal, chci se tě na něco zeptat," začal nervózně, ,,už nad tím dlouho přemýšlím, ale ještě jsem nenašel vhodnou příležitost, kdy si o tom s tebou promluvit. Jsi velice osobitá žena, odhodlaná a silná a třeba o moji nabídku ani nebudeš mít zájem."

Kráčeli vedle sebe ztichlou zahradou, v níž bylo slyšel jen šustění Greimfaliných šatů o kamenitou zem. Měla šaty až na zem z modro-zlatého brokátu a přes ramena dlouhý černý plášť. I Dietrichovi propůjčil Greimfalin dům slavnostní oděv, aby nemusel několik dní radovánek strávit v cestovním.

,,O jakou nabídku se jedná, Dietrichu?" zastavila se Greimfal, chytila jej za ruku a jemně ho otočila k sobě.

Nervózně polkl a podíval se jí do očí.

Pravil: ,,Greimfal, zalíbila ses mi svou oddaností a vytrvalostí, zalíbila ses mi hned, jak jsem tě poznal. A teď, za těch několik týdnů, jsem nepřestal žasnout nad vším, co k tobě mohu cítit. Neumím si to vysvětlit jinak než tak ušlechtilým citem, jako je láska. Miluji tě, Greimfal."

Pohladil ji lehce po tváři a zadíval se jí do očí. Cítil, že stiskla jeho ruku o trochu silněji. Nic neříkala, ale její oči mu odpověděli za ni.

Pokračoval: ,,Rád bych se tě zeptal, zda-li by ses nechtěla vrátit se mnou. Žít v mé vesnici, v mém domě. Jako má žena."

Opět se odmlčel a čekal na její odpověď.

,,Dietrichu," oslovila jej, ,,ani já si nedovedu vysvětlit náklonnost, kterou k tobě cítím. Chci věřit, že je to láska a nechci tě opustit. I já tebe miluji..." sklopila zrak k zemi, ,,ale nemohu tvou nabídku přijmout."

Dietrich si povzdech a pravil jen: ,,Chápu."

,,Ne, nechápeš. Chtěla bych ti to vysvětlit. Ráda bych přijala, ale nemohu teď. Mám pro tebe ale také nabídku. Vídejme se, navštěvujme se. A za nějakou dobu můžeme tvoji nabídku znovu probrat."

Dietrich byl zklamaný, ale její návrh se mu líbil. Po skončení slavnosti odjel tedy domů, sám. Psali si dopisy a navštěvovali se, jak nejčastěji to bylo možné.

A pak, když se jednou znovu procházeli zahradou, a on se jí opět vyznal ze svých citů, jeho nabídku přijmula. Dietrichovi se tehdy rozzářily oči i úsměv, objal ji a políbil. Ruku v ruce se vrátili do jejího domu. Tradice kmene vyžadovala, aby milý dané dámy nejprve požádal o souhlas její matku a pak i otce. Pokud její otec nebyl naživu, žádal nejstaršího z rodu. Když byl sňatek schválen, proběhlo veřejné ohlášení zásnub a datum sňatku.

Oba Greimfalini rodiče samozřejmě souhlasili, pan Dietrich se jim zamlouval a rádi viděli, že je s ním jejich dcera šťastná. Několik týdnů potom byl uzavřen sňatek mezi Dietrichem z Röthzeinu a Greimfal Alendor.

Toto byl příběh o mém odhodlání a pomstě, o nalezení životní lásky a o štěstí, které mě potkalo díky mé cestě.